Na cestu, kterou jsme odhadovali přibližně na týden a plán jsme měli téměř nulový, jsme vyrazili autem naloženým jídlem, oblečením, vínem, spacáky a stanem (které se později ukázaly jako nepotřebné) .
Hned první noc v autě nás donutila ocenit dokonalost rakouských dálničních odpočívadel, která na rozdíl od těch italských mají otevřené WC, tekoucí vodu, lavičky a nonstop osvětlení. Druhým velkým plus, které si od nás Rakousko vysloužilo, bylo za cenu dálniční známky (8€), zato italská dálnice, na které jsme za 120 km jízdy zaplatili 17€ si mohla být jistá, že už naše auto nikdy neuvidí. Po osmi stech kilometrech, kousek od Benátek, jsme se rozhodli, že je čas spát, sklopili sedačky a usnuli spánkem “je-nám-jedno-že-spíme-u-čtyřproudové-silnice”.
Ve čtvrtek ráno jsme zadali do navigace Benátky a přemýšleli, kde zaparkujeme, nejlépe tak, aby nás cena parkování + cesty lodí nezruinovala hned první den dovolené. Našli jsme parkovací dům (Tronchetto - 21€/den), zaparkovali a přemýšleli, kudy kam. Kousek od parkovacího domu je zastávka nadzemky, které originálně říkají People Mover, stojí asi euro a dovezla nás až do centra města. Tím jsme také zjistili, že se nám podařilo zaparkovat přímo na ostrově a ušetřit tak peníze za cestu lodí.
I když jsme zaparkovali na úplně opačné straně ostrova, než na který vás dovezou lodě, tzn. k náměstí Sv. Marka, měli jsme lepší šanci poznat, jak Benátky opravdu vypadají bez milionu turistů a bez padesáti stánků se suvenýry na jedné ulici. Atmosféru benátských mostů, uliček a kanálů jsme si užili mnohem víc cestou z opačné, než té “běžné” strany. Proto jsme se taky na samotném náměstí, kde se navíc po pár prvních dešťových kapkách objevilo víc prodejců deštníků, než bylo lidí kteří deštník potřebovali, zdrželi asi tak čtyři minuty a vrátili se bloudit do srdce města.
Kromě samotných Benátek jsme měli na “must-see” seznamu ostrov Burano, ke kterému se dá dojet místní MHD (7,50€/cesta lodí/osoba) asi za 40 minut. Burano je malý rybářský ostrov, kde je podstatně méně turistů než v Benátkách a atmosféra je jednoduše kouzelná. Každý dům má jinou barvu, před ním se pohupuje loďka majitele a městečko si žije svým poklidným životem nezávisle na turistech, kteří se neúmyslně podřídí atmosféře a na rozdíl od rušných Benátek město prochází v klidu, v tichosti a užívají si jeho malebnou krásu. Tady jsme se také rozhodli, že je čas na první pravou italskou pizzu z možná jediné pizzerie na celém ostrově, vzali jsme si ji s sebou do krabice, sedli si na lavičku u moře, pozorovali přivázané rybářské lodě, které se houpaly na vlnách, a zakončili tak kouzelnou návštěvu kouzelného ostrova.
Z Burana jsme se vrátili do Benátek, nasedli do auta a vydali se hledat nocleh. Protože jsme další den chtěli strávit v Rimini, směr byl jasný. Cestou jsme ale stihli ještě nostalgickou zastávku v Rosolina Mare, menším přímořském městečku, kde jsme na pláži povečeřeli a vypili něco ze zásob, které jsme si vezli na dobu, než porozumíme italskému vínu (nerozumíme mu pořád, ale už nám to nebrání ho pít) a později v noci jsme zaparkovali u McCafé, které se ukázalo se svou otevírací dobou, kávou a osvětleným parkovištěm být ideálním místem k noclehu.
